Olga Žáková: Jsem docela dobrý motivační prvek

O krásné marnosti a naplnění s Olgou Žákovou, stále obdivuhodnou znalkyní krasobruslení a oblíbenou průvodkyní

„Většinou jsem při průvodcování na zájezdu nejstarší a hodně klientů se přizná, že to měla být jejich poslední výprava, a když mě viděli, tak si začali dělat další plány.“ S paní Olgou Žákovou jsem se sešla u ní doma u kávy a dobrot ze zemí, v nichž nedávno průvodcovala, a nezbývá mi, než tato slova o pozitivní motivaci naprosto potvrdit. Povídaly jsme si o průvodcování a krasobruslení, dvou celoživotních láskách této výjimečné dámy.

Láska první: krasobruslení

Krasobruslení je s vámi spojeno už od dětství. Věnujete se mu stále i ve svých (snad mohu prozradit) 85 letech?

Ano, je to tak, i když samozřejmě už jinak než v mládí. Krasobruslila jsem a pak dlouhá léta tento sport soudcovala. Teď už jen pomáhám. Když si mě pozvou, snažím se prospět svými radami a postřehy mladým tanečním párům.

Jezdím na Hasu – čili do Havlíčkových sadů, kde trénuje skupina Matěje Nováka, nebo na Vernerovu akademii, kde jsem pěšky rychlou chůzí za půl hodiny. Zde trénují Michal Češka a Karolina Procházková. S trenéry se výborně znám, vždyť jsem je všechny také soudcovala.

Jako nadějná žákyně při tréninku na pražské Štvanici

S krasobruslením máte bohaté zkušenosti a můžete srovnávat. Změnil se nějak váš milovaný sport během času?

Dříve byl v krasobruslení úplně jiný systém. Museli jsme drilovat nepopulární povinné cviky – a my Češi jsme naopak vždy vynikali ve volných jízdách. Krasobruslení si u nás vybírají děti, které baví skákat a točit piruety, kdežto na povinnou jízdu by byly vhodné jiné typy. Také jsme neměli možnost toho tolik najezdit, a chcete-li být dobří v povinných cvicích, musíte najezdit doslova kilometry. Říkalo se nám dokonce kvůli tomu „pijavice ledu“. U nás měl přece jenom vždycky na zimních stadionech přednost hokej jako sport číslo jedna.

Například Ája Vrzáňová a Jiřina Nekolová, když se mohly ještě zúčastnit olympiády v roce 1948 ve Svatém Mořici, tak v povinné jízdě skončily až na konci první desítky. Nekolová pak měla druhou nejlepší a Vrzáňová třetí nejlepší volnou jízdu, ale už jim to nebylo nic platné, na medaile nedosáhly. Pro všechny naše bývalé závodníky by byl současný systém lepší. Povinné cviky se dokonce úplně zrušily.

U Áji Vrzáňové na Manhattanu v New Yorku s jejím kocourem v náručí, 2007

Jak je na tom naše taneční krasobruslení dnes, dělá vám radost?

V současné době máme dva opravdu nadějné taneční páry, oba sourozenecké. Jak Taschlerovi, tak Mrázkovi, a těšíme se na rok 2026, kdy v Praze po dlouhé době bude mistrovství světa. Naposledy tu bylo v roce 1993! A já věřím, že by nám opravdu mohli udělat radost. Byla jsem se na ně podívat v létě na tréninkovém táboře v České Lípě. Přijeli nejenom naše špičkové páry, ale i další skvělí tanečníci z jiných zemí.

Některé věci se nemění. Hokejoví trenéři stále říkají svým svěřencům, zapište se do krasobruslařské školičky, ať se naučíte pořádně bruslit. Pro krasobruslení stále platí, že má-li z vás být špičkový závodník, musíte mít cit pro skluz a ten je určitým způsobem vrozený. A jak ho nemáte, můžete sebelíp skákat a nikdy to nebude ono.

Jak se vlastně tehdy z vás, mladé nadějné krasobruslařky, stala rozhodčí?

Za nás bylo všechno povelem. Měla jsem tehdy smůlu, že mě paní ředitelka akademického gymnázia odmítla uvolňovat z prvních dvou vyučovacích hodin na ranní tréninky, které jsme mívali třikrát týdně od 5 do 9 hodin ráno. Řekla mi, že krasobruslení je buržoazní přežitek a že mohu dělat jiný sport, přestože žádost přišla od krasobruslařského svazu. Trénovala jsem tedy pokaždé asi o hodinu až dvě méně než ostatní, a jak jsem se zmiňovala, bylo potřeba najezdit kilometry.

Takže mi hlavní trenér řekl, „hele, ty stejně půjdeš pak na ‚vejšku‘, tak nebudeš mít čas dost trénovat. Příští týden půjdeš soudcovat žactvo.“ Já koukala! Bylo mi tehdy sedmnáct a takhle to začalo, ještě před maturitou. Pak mě poslali na mezinárodní seminář rozhodčích a postupně jsem rozhodovala stále vyšší kategorie, až jsem to dotáhla na nejvyšší příčku – vrchní rozhodčí pro vrcholné soutěže.

V době našeho rozhovoru spolukomentovala letošní bruslařské Grand Prix ve studiu České televize. Speciálně pro AGE ji vyfotil její kolega, sportovní komentátor Miroslav Langer. Děkujeme!

Soudcujete ještě?

Ne. Soudcovat ISU závody už nemůžu, tam je limit 70 let. Ale i pak si mě ještě na nějaké menší závody zvali, jak v Čechách, tak v Německu, Dánsku a Řecku, kam si mě zvali jako neutrála k nominacím nebo k výkonnostním testům. Teď už sedím v teple u komentování kraso­bruslení pro Českou televizi.

Nyní probíhá série závodů Grand Prix, kterých se zúčastňuje pouze pozvaná světová špička. Naše výše jmenované taneční páry jsou pozvané do Ameriky, Kanady, Francie a Finska, takže budu zase slyšet v televizi a fandit jim.

Láska druhá: průvodcování

O krasobruslení bychom se mohly bavit ještě dlouho, nesmíme ale zapomenout i na vaši druhou lásku – průvodcování. To je v porovnání s krasobruslením o hodně novější záležitost?

Bruslit jsem začala v sedmi letech, průvodcovat v osmnácti. Byla jsem v prvním ročníku univerzity a v našem domě bydlela paní, která pracovala v Čedoku. Od mé maminky se dozvěděla, že na prázdniny hledám brigádu. Potkaly jsme se na schodech a ona se mě zeptala, jak jsem na tom s cizími jazyky. Rusky jsem uměla velmi dobře, protože jsme tam hodně jezdili se sportem, a němčinu jsem taky neměla špatnou. Sousedka mi poradila, že Čedok pořádá nábor nových průvodců, ale musí se složit zkouška ze dvou cizích jazyků. Potom jsem absolvovala večerní semestrový kurz dvakrát týdně od 6 do 9 večer. Takže to bylo při studiu docela náročné.

A hned jsem začala průvodcovat. První cesta byl obligátní okruh Kyjev – Moskva – Leningrad. Jela jsem taky parníkem kolem Černého moře, z Oděsy přes Jaltu, Soči, Suchumi až do Batumi. Cestovalo se tehdy ale jen do Sovětského svazu, tedy nejen do Ruska, ale i téměř všech jeho tehdejších republik. Dostala jsem se proto i do Pobaltí, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžánu a Uzbekistánu. Později jsem překládala z ruštiny a němčiny na kongresech u nás nebo v takzvaném východním bloku.

Když se po roce 1989 otevřely hranice, začala jste jezdit i do dalších zemí?

Já měla tu výhodu, že jsem se s krasobruslením dostala hodně do světa. Když jsem byla například soudcovat v Číně, Americe, Austrálii či Japonsku, tak jsem si po skončení závodu prodlužovala pobyt o dva tři dny, abych se tam mohla trochu porozhlédnout. Pak už se na mě obraceli i další rozhodčí z jiných zemí, a tak jsem měla takovou kamarádskou „cestovku“.

V roce 1990 měl Čedok v Praze skupinu německých podnikatelů, kteří si s sebou nečekaně přivezli i manželky. Tak si na mě Čedok vzpomněl a požádal, zda bych se o ně nepostarala. Tím se moje spolupráce s touto cestovní kanceláří zase obnovila.

Dnes provádíte především pro brněnskou cestovní kancelář. Jak jste se vy, Pražačka, dostala k Brnu?

Tenkrát CK Periscope Skandinávie z Brna pořádala poprvé cestu do Pobaltí a onemocněl jim průvodce. Volali tedy na Čedok, jestli nemají nějakou náhradu, průvodce, který by tuto trasu znal. Poradili jim mě. Já jsem v Rize byla asi dvakrát nebo třikrát už předtím se sportem, v Tallinnu taky, takže jsem jim udělala záplatu. Dlouho jsem pak jezdila pro obě cestovky, teď jsem věrná jenom Periscopu. Stejně však nejraději provádím Prahou, mou největší láskou. Teď zrovna budu pro známé dělat Karlín a Žižkov.

Prahou provádí úplně nejraději

Můžete se pokusit shrnout, kam všude se dnes s vámi můžeme podívat?

V současné době mám rejstřík zemí, kde provádím, dost velký. Díky dějinám umění mám ráda Řím, Athény a příští rok si zopakuji celý okruh Řeckem a západním Tureckem. Miluji Norsko, Island a Švýcarsko, to jsou mé srdeční záležitosti, a skvělá je i Gruzie a Uzbekistán po Hedvábné stezce. Těším se i do milého Pobaltí. Pro Asociaci průvodců připravujeme pro rok 2025 okruh Švédskem a k Bodamskému jezeru na operu Čarostřelec. Většinou jsem při průvodcování na zájezdu nejstarší a hodně klientů se přizná, že když mě vidí, naplňuje je to optimismem a motivuje k dalším plánům.

Řídím se pravidlem Carpe diem! Užij si každého dne!

Vidí vás vůbec vaše rodina, když jste tak často pryč?

Není to tak zlé. Můj vnuk, Darek, začal letos taky jezdit. K Ježíšku dostal ode mě průvodcovský kurz, takže si udělal zkoušky a Periscope už ho posílá se mnou na různé zájezdy, aby se zaučil. Sám už jezdí Norsko a Skotsko, to zase neznám já. Kupodivu Skotsko je jedna z mála zemí, kde jsem v Evropě ještě nebyla. Když teď jel Darek se mnou Gruzii, velmi mi tam pomáhal, protože když někam vyrazíte se 30 klienty, je docela příjemné, že máte s sebou ještě asistenta. Vnuk má navíc 190 cm, takže je dobře viditelný a má přehled.

Mám ještě dvě vnučky, školačky. Ta starší donedávna tancovala, ale teď se zamilovala do koní. Ta mladší je v tanečním studiu Pavla Šmoka, dělá i akrobacii. Obě i dobře lyžují.

S vnučkami na jednom z výletů

Souhlasím s tvrzením vašich klientů, že jste dobrá motivace. Poraďte nám na závěr – jak má člověk přistupovat k životu, aby ve vašem věku dokázal žít takto aktivně?

Řídím se pravidlem Carpe diem! Užij si dne! Kromě toho denně nejméně dvacet minut cvičím a za týden se snažím ujít 35 kilometrů. Člověk by měl být taky hodně tolerantní a nad věcí, což je někdy těžké. Mám ráda romány finského spisovatele Mika Waltariho. Jedna z jeho postav, Egypťan Sinuhet, říká: „Aby člověk mohl dobře žít, musí mít svobodu, toleranci a trochu krásné marnosti.“ Mně se to velmi líbí, protože tu krásnou marnost člověk někdy opravdu potřebuje k životu jako koření. A já si myslím, že ji mám v dostatečném množství.

Text: Martina Hošková

Foto: archiv Olgy Žákové a Miroslav Langer

Celý článek si přečtěte v tištěné verzi AGE 6 / 2024 na straně 12-15.